Proč nám naše babičky nerozumí - citlivost vs. otupělost

"Jak můžeš mít úzkosti, z čeho, prosím tě? Já zažila válku a nikdy jsem nic takového neměla.“ řekla babička své dvacetileté vnučce, studentce vysoké školy.
 "Mám toho ve škole moc a bojím se, že nezvládnu zkoušky. Třeba včera jsem úzkostí skoro nemohla dýchat." snažila se vysvětlit příčiny svých psychických potíží vnučka.
 "Já myslím, že se bojíš zbytečně. Zvládneš to. Nesmíš si všechno tak brát!"
 "Já se snažím, ale to samo, babi. Děje se to, i když nechci. Ale našla jsem si fajn terapeutku."
 "Terapeutku? Jéžinkote. Co já všechno zažila a nikdy jsem terapeuta nepotřebovala. Stačí vzít pořádně za práci a hned jsou chmury pryč." odvětila babička a pohladila se po bolavých bedrech.

A já se ptám: proč si často generace mezi sebou nerozumí? A také...

Lze prožít válku bez psychické újmy?

Nepochopení starších generací často vyplývá z nevědomosti, že velká traumata jako je např. trauma z války se nemusí projevit úzkostí, panikou nebo jinými psychickými potížemi. Často se projeví pravým opakem: otupěním citlivosti. 

Není to vědomá volba. Je to automatická reakce nervového systému, když je ohrožení příliš velké a příliš dlouhé.
 Je to způsob, jak přežít situace, které jsou mimo lidské možnosti unést.

 Tělo se samo přepne do režimu:
     • méně cítit,
     • méně vnímat,
     • méně prožívat,
 protože kdyby člověk tehdy cítil všechno, co se dělo, bylo by to neúnosné. A tak se nervový systém odpojí, aby ochránil psychiku.

Jenže spolu s tímto se utlumí i jemné, životně důležité signály – únava, přetížení, hranice, potřeba zastavit se - a schopnosti - schopnost hlubšího vnímání, empatie, sebereflexe. Zvenčí to může vypadat jako síla nebo odolnost. Uvnitř je to ale obranné odpojení, které kdysi zachránilo život.

Proto někdo, kdo zažil hrozné věci, může nechápavě sledovat, že jiní mají úzkosti „jen“ z tlaku ve škole.


Když tělo otupí, ztrácíme přístup k sobě

Důsledky tohoto odpojení jsou obrovské:
     • člověk necítí své hranice, proto je překračuje, sám sebe vyčerpává a pálí své zdroje,
     • necítí nenápadné signály těla, a tak se stres ukládá a projevuje nemocemi,
     • necítí tolik své emoce, a tak nemá přístup k hlubšímu chápání sebe,
     • hůře čte a chápe emoce druhých, což vede často ke konfliktům nebo nedorozumění ve vztazích.

A tak lidé, kteří působí „silně“, mohou být zároveň lidmi, kteří mají k sobě i druhým nejdál. Nejde o skutečnou odolnost, ale naučené přežívání.

Skutečná odolnost není v otupění

Skutečná odolnost vzniká, když máme zároveň přístup ke své citlivosti. Když nasloucháme svému tělu, respektujeme hranice a umíme regulovat svoje emoce. To ale lidé, kteří byli nuceni se odpojit, často neumí. Ne proto, že by nechtěli – ale proto, že jejich nervový systém je automaticky chrání tím, co se kdysi osvědčilo jako jediná bezpečná strategie. 

A tak vzniká generační nepochopení:
Jedna generace přežila tím, že cítí méně.
Druhá generace se snaží přežít tím, že cítí více.
Ani jedno není vědomá volba, ale jedinečná reakce nervového systému.

Teprve když pochopíme, že silou mnohdy maskujeme zranění, můžeme se začít uzdravovat. A také je třeba nebrat si slova těch, kteří o svou hlubší citlivost přišli, osobně. Nejsou dostatečně empatičtí proto, že by byli zlí, ale proto, že je trauma odpojilo ve snaze o přežití.


Pokud vám moje práce pomáhá, budu vděčná za jakoukoli formu podpory.
 I malý příspěvek má velký význam — pomáhá mi tvořit obsah, který je pro vás užitečný, a věnovat více času tomu, co má smysl. Přispět můžete jednoduše přes QR kód níže nebo jinou částkou na účet: 670100-2209961805/6210